Primátor Bohuslav Svoboda se v blogu na aktualne.cz pustil do poměrů v pražské ochraně památek. Člověku se chce se říct „díkybohu za to“. Celé téma pražské památkové péče a rozvoje města bylo dosud vydáno nekonečným sporům mezi památkáři, architekty a magistrátními úředníky. Koncepční vstup vedení města do celé problematiky by konečně mohl udělat jasno v tom, kam se má rozvoj Prahy posunout a jaká jej budou garantovat pravidla.
Bohužel, pan profesor Svoboda začal debatu dost nešťastně. Nejde teď o jeho postoj k dvojici aktuálních kauz, kde se můžeme rozcházet v názoru i povaze získaných informací. Jde o to, že o skutečných poměrech v pražském urbanismu ví pan profesor jen málo a místo věcné analýzy situace jen přebírá jeden na magistrátu tradovaný a dnes už dávno zprofanovaný mýtus. Je to taková pohádka o Zlých, Konzervativních a Novot se bojících Památkářích, kteří by nejraději nechali Prahu zapadat prachem a udělali z ní Muzeum, a kteří omdlévají při slově Demolice. A také o Hodných, Kreativních Architektech, kteří mají na srdci jen Blaho Rozvoje Prahy, jenže jsou utlačováni agresivními staromilci a jinými kulturními cenzory, kteří používají „metody stranických sekretariátů“. Mezi nimi pak trůní Spravedlivý a Objektivní Magistrát, který se snaží tlaky z obou stran vyvažovat a osvíceně rozhodovat pro blaho všech Pražanů.
O nějaký koncepční spor „staré versus nové“ ale ve skutečnosti v Praze nikdy nešlo. Je zcela běžné, že na stranu historických památek se staví i přední soudobí architekti a milovníci současné architektury. A je stejně obvyklé, že památkáři i „mediálně známí ochránci památek“ v Praze sledují a hájí kvalitní současnou architekturu (abychom si za zlovolné aktivisty přihřáli polívčičku, zmíníme například Cenu Klubu Za starou Prahu za novou stavbu v historickém prostředí). V Praze je jistě i několik radikálních staromilců a novomilců, ale na nich debata o demolicích a novostavbách nestála a nestojí.
To, o co se nyní v Praze opravdu hraje, je koncepce toho, kam má Praha směřovat, a pravidla, která tomuto směřování dají mantinely. V současné době totiž budoucnost Prahy určuje spíše bezvládí, které dává prostor různým ad hoc plánům a klientelisticky prosazovaným kšeftíkům. Budoucnost pražské výstavby totiž určují v podstatě jen dva dokumenty – územní plán, z něhož jedna verze brzy přestane platit a druhá ještě dlouho nezačne, takže porušovány jsou většinou obě dvě. A pak vládní nařízení o památkové rezervaci z roku 1971, které se i s preambulí vejde na půlku A4. Při vší úctě, to opravdu nevypadá jako příliš velký kanón, který by dovoloval staromilcům uplatňovat nějaký diktát nad Prahou. O rozvoji města tak ve skutečnosti rozhoduje magistrát, který jediný má ta správná razítka a navíc nemusí svá rozhodnutí na nic a nikoho vázat. Konkrétně jde o nechvalně proslulý památkový odbor pod vedením Jana Kněžínka, stále kontroverznějšího, ale stále neotřesitelného hegemona pražské památkové péče. Jeho rozhodnutí jsou většinou špatná a horší – netransparentní, často nezákonná, svévolná, arogantní, klientelistická.
Jsou to samozřejmě tvrdá slova. Možná, taková, kvůli kterým se pan primátor musí pohoršit nad tím, že debatu o Praze ovládají protesty agresivních aktivistů. Jenže ta slova jsou podpořena řadou argumentů a dlouhodobým pozorováním zkušeností. Když totiž pan primátor vytýká pražským občanským sdružením dogmatismus a nedostatek věcnosti, asi sleduje trochu jiné výstupy než my: podle našeho pozorování jsou to totiž teprve nezávislí odborníci a občanské iniciativy, které přicházejí s konkrétními odbornými argumenty a upozorňují na nesrovnalosti v jednotlivých projektech. A které také ve většině případů vůbec něco jako diskusi začnou. Je totiž dobré vědět, že drtivá většina připravovaných projektů v Praze se dostane na veřejnost až ve chvíli, kdy má od magistrátu potřebná razítka a tedy i v podstatě definitivní povolení (a jsou to většinou právě občanské iniciativy, které k nelibosti úřadů projekt vynesou na světlo). Tomu se pak ale pochopitelně nedá říkat diskuse, to už jsou spíše jednotlivé recenze hotové věci. O debatu nejde tím spíš, že se magistrát a jeho experti při obhajobě konkrétních projektů většinou omezí jen na dva vágní pseudoargumenty: 1) Nechceme z Prahy muzeum. 2) Bourat se musí. Jestli se pak v této „diskusi“ ozve z řad odpůrců projektu nějaký názor silnějším hlasem, není divu – je to totiž většinou hlas zoufalý, který ví, že i kdyby měl stokrát pravdu, moc už toho proti magistrátním razítkům a prázdnému argumentačnímu kolovrátku nezmůže.
Když se tedy Bohuslav Svoboda podivuje nad tím, že okolo každého projektu je vždy nejdřív ticho a pak se teprve spustí mela, neměl by svůj údiv směřovat na občany a občanská sdružení, kteří dlouho po pořádné diskusi volají, ale na své podřízené. Veřejnost totiž prostě nemá možnost se o projednávaných projektech dozvědět včas, protože magistrát je docela úspěšně tají. Stavby, o kterých se bude jednat, nejsou na internetu, nejsou vydávány žádné tiskové zprávy, nejsou představovány vizualizace, není připravena podrobná argumentace.
Je také dobré vědět, že v jednotlivých debatách jde často o víc, než o bourané a připravované stavby. Většina novostaveb totiž způsobuje pozdvižení už jen tím, jakým způsobem vznikají: Jak je možné, že projekty v Revoluční a na Václavském náměstí magistrát schválil i přes důrazný nesouhlas odborníků z Národního památkového ústavu i z akademické sféry? Hraje v Revoluční ulici nějakou roli fakt, že spolutvůrcem projektu je šéf magistrátních památkových poradců a další poradci se na celé akci podíleli? Jak to že jsou magistrátní rozhodnutí v rozporu s nařízením o Pražské památkové rezervaci? Proč nebyly projekty zveřejněny ještě před schválením na magistrátu? Proč tyto projekty nevznikají na základě nějaké celkové vize města?
V tomto blogu není dost místa na podrobný přehled celé věci. Ale snad se ukázalo, že stačí udělat si trochu podrobnější vhled do problematiky a zkusit se na ní podívat i z jiné než magistrátní optiky – a záhy se vše zdá složitější, než jak se traduje v pražských mýtech. Nejde tu totiž nakonec ani tak o to, jestli máme zrovna pravdu my, památkoví aktivisté, nebo magistrát s developerem. Jde o to, aby vůbec existoval nějaký prostor, ve kterém se k té pravdě bude možné dostat a aby byly dané jasné mantinely, ve kterých se bude naše diskuse a rozhodování pohybovat.
Obojí v Praze chybí, takže se potenciální debata strhává v řadu střetů, v nichž ti, kteří upozorňují na problémy, jsou za ty zlé. Památková péče se v tom neliší od dalších oblastí fungování Prahy – od životního prostředí, dopravy, fungování státní správy, které také zoufale potřebují očistu od klientelismu a koncepčnější a otevřenější přístup k občanům, občanským sdružením i problémům samotným. Stejně jako v uvedených oblastech, i v památkové péči a urbanismu přitom jde o hodně – o to, v jakém městě budeme žít: jak bude krásné, zda bude držet pohromadě, zda bude příjemné pro své obyvatele…
Pár demolic a novostaveb to asi ani na jednu stranu nepřeváží. Absence nebo přítomnost důkladné diskuse, promyšlených koncepcí a pravidel – to už zmůže hodně.
Text byl původně napsán jako hostující článek pro blog Kateřiny Bečkové.