Obsah odposlechů mezi Pavlem Bémem a Romanem Janouškem nejspíš překvapil málokoho. V podstatě se v nich potvrzují a konkretizují podezření, o kterých se spekuluje už léta. Přesto je celá kauza dost poučná. Ukazuje, že ani jeden z jejích aktérů nebyl geniální zločinný mozek nebo rafinovaný manipulátor. Oba spíš uměli dobře využít (a spoluvytvářet) podhoubí, které se pro podobné kšeftíky za léta v Praze vytvořilo.
Kauza provokuje úvahy o různých protikorupčních opatřeních, roli policie a budoucím postupu justice. Nemělo by ale zapadnout, že ideální podmínky pro činnost podobných kmotrů tvoří také koncepční bezbřehost a fakt, že o městě a jeho budoucnosti se strukturovaně nepřemýšlí. Přístup k rozvoji hlavního města dosud stál na předpokladu, že je třeba věcem dát volný průběh, že nejlepší nápady na rozvoj jednotlivých čtvrtí mají soukromí developeři a že jakékoliv regulace nebo diskuse s Pražany jsou brzdou městského pokroku. Jenže právě ve městě, které neví, co chce, a nemá stanoveno, jakým způsobem a proč se má rozvíjet, se dají nejsnadněji prosadit předražené a sporné dopravní stavby, kontroverzní památkové demolice nebo lehkovážné prodeje městského majetku.
Současné vedení se chvályhodně snaží provětrávat staré zakázky a zlepšovat otevřenost radnice. Nicméně ve schopnosti přemýšlet o městě jinak než betonem se od minulosti posouvá spíš pomalu. V současnosti se například bez většího mediálního zájmu připravuje schvalování navazující stavby pražského okruhu, kterému se přezdívá „Blanka 2“. Má parametry podobné jako mladší sestřička, povede z PelcTyrolky přes Balabenku a Libeň do Strašnic, má se stavět pět let a stát 17 miliard korun. To je dost peněz, aby se vyplatila debata o smyslu celé stavby: Jak konkrétně pomůže dopravě v centru? Jak je na projekt navázána alternativní doprava? Jaká byla alternativní řešení? Co se udělá pro to, aby se stavba zase neprodražila? A jak zasáhne do fungování čtvrtí, kterými bude procházet? Debata o těchto otázkách se zatím, nepočítáme-li poplašné akce různých občanských sdružení, nekoná. Místo důkladného a veřejně prezentovaného promýšlení stojí v základech projektu normalizační koncepce ZÁKOS schválená už v roce 1974, která jen dostala modernější kabátek.
Podobně bezbřehých a nepromýšlených oblastí je v Praze ještě několik (třeba rozvoj v pražského centra). Právě ty přitom dávají volný prostor další Mazánky a Kolibříky, kteří rádi přijdou s vlastními plány tam, kde iniciativa města chybí. Jestliže tedy noví vládci Prahy skutečně usilují o změnu kurzu, měli by počítat s tím, že odhalení zlodějin a vyhnání zlodějů nestačí. Korupční přítmí se podaří úplně rozptýlit, až město najde odvahu přicházet s jasnými vizemi a vykládat při tom všechny karty na stůl.
Vyšlo v pátek 30. 3. 2012 v Hospodářských novinách