V poslední době sílí rozruch okolo magistrátem schválené demolice domu na rohu Opletalovy ulice a Václavského náměstí. Podle mého názoru právem, protože je to krásná, zdravá stavba, která si rozhodně nezaslouží zbourat. Bohužel, většina dosavadních diskusí okolo celé kauzy se zabývá hlavně tím, jak se komu ohrožený dům líbí nebo tím, že mezi válkami vznikaly také domy na místě památek a dnes si jich přitom ceníme. Nic proti tomu – je nicméně zřejmé, že v tomto případě přicházejí zmíněné debaty takříkajíc s křížkem po funuse (neměly spíš proběhnout před rozhodnutím o demolici?). Hlavně se však při bližším pohledu dá postřehnout, že se míjí s tím, co představuje skutečný problém celé kauzy. Na Václavském náměstí totiž nejde jen o jeden hezký dům, ale o podobu rozvoje centra Prahy a o to, do jaké míry na něj budou mít podíl samotní Pražané.
Není památka jako památka
Než se dostanu k 
jádru věci, musím čtenáře potrápit drobným exkurzem do památkové péče. Na památky v centru Prahy se vztahuje ochrana dvojího druhu. Jednak může být konkrétní dům prohlášen za kulturní, nebo národní kulturní památku. Tím pádem je chráněn sám o sobě podle památkového zákona a pro zacházení s ním jsou stanoveny relativně přísné podmínky (například demolice je přípustná jen ve zcela výjimečných případech). Takto chráněných staveb je ale v Pražském centru jenom zhruba polovina. Proto v Praze existuje ještě jeden druh památkové ochrany, a sice plošná ochrana statusem Pražské památkové rezervace, kterou vyhlašuje vláda. Tento status stanovuje další pravidla památkové ochrany platné pro celé navržené území, a tedy i pro domy, které za kulturní památky prohlášeny nejsou. Přesně takovým případem je náš dům na rohu Václavského náměstí a Opletalovy ulice – není sice kulturní památkou, ale je chráněn jakožto součást Památkové rezervace.
Jak to že ten dům tedy může být zbourán, když je v rezervaci, vrtá vám možná hlavou? Jednoduše, nařízení vlády o památkové rezervaci v hlavním městě Praze (66/1971 Sb., viz obrázek dole) je jednak dokument starý 40 let, jednak dokument velmi obecný. Dočtete se v něm sice, že při nové výstavbě v rezervaci mají být použity „přiměřené architektonické prostředky“, ale jak takové prostředky vypadají, už nijak stanoveno není. Přitom pro zarputilého památkáře by takovým prostředkem bylo na nic nesahat, kdežto obzvlášť cynický developer by za přiměřenou považoval i přístavbu dvacetipatrové věže. Je tedy zřejmé, že zákon nechává volný prostor buď pro nějaký nezávislý úřad či útvar, který o těchto věcech bude transparentně rozhodovat, nebo pro podrobnější, závazný regulační plán, který pro praxi stanoví jasná pravidla. Alespoň jedna z těchto variant je běžná v každém vyspělém evropském městě. Praha ale nemá ani jednu – a podle všeho ani mít nechce.
Není památkář jako památkář
Praha totiž ještě relativně nedáno takové instituce měla. Existoval tu například Útvar hlavního architekta. Ten měl na starosti územní a urbanistický rozvoj Prahy a disponoval důležitým „kulatým razítkem“, díky kterému spolurozhodoval o tom, co se v Praze bude stavět nebo bourat. A pak tu byla vyhláška hlavního města Prahy O zásadách usměrňování rozvoje Pražské památkové rezervace z roku 1985. Sice nešlo o skutečnou regulaci, vyhláška ale vymezovala konkrétnější pravidla pro zacházení s pražským centrem (mimo jiné třeba zákaz půdních vestaveb a vikýřů do historických půd, omezení dopravy a parkovacích míst v centru apod). Obě instituce měly podobný osud – Útvar hlavního architekta byl postupně rozebírán, až z něj roku 2003 zbyl jen Útvar rozvoje hlavního města, který je už nemá žádné rozhodovací pravomoci. A zmíněná regulační vyhláška byla roku 1997 prostě a jednoduše bez náhrady zrušena. Od té doby se nic nezměnilo, skutečná regulace byla dosud schválena jen pro malou část Starého města v Anežské čtvrti. Aby toho nebylo málo, oblast památkové rezervace byla vyjmuta z přípravy nového Územního plánu s odůvodněním, že pro ní platí speciální režim s vlastními pravidly.
Ptáte-li se tedy, kdo dnes určuje pravidla pro zacházení s památkami v Pražské památkové rezervaci, která je součástí světového dědictví UNESCO, odpověď je prostá: v podstatě je to – s jistým zjednodušením – jen na libovůli Magistrátu. Jak totiž možná víte, nejsou památkáři jako památkáři. Odborní památkáři (Národní památkový ústav) jsou ti, kteří dům prozkoumají, zhodnotí a vydají o něm své stanovisko. Konečné rozhodnutí je ale na magistrátním Odboru kultury, památkové péče a cestovního ruchu, který podle zákona může odborné památkáře blahosklonně ignorovat a rozhodnout si podle svého (což taky často dělá, jako v případě, který sledujeme – demolici na rohu Václavského náměstí a Opletalovy ulice NPÚ jednoznačně vyloučil).
Shrnuto a podtrženo: neexistuje regulace historického jádra, neexistuje výkonný úřad promýšlející a hlídající rozvoj Prahy, odborní památkáři mají navíc jen poradní hlas. Veškerá tíha rozhodnutí tedy leží na bedrech Magistrátu. A ten se jí asi jen tak nevzdá.
To jsou mi precedenty!
Celá věc má totiž poněkud nemilý důsledek. Vzhledem k neexistenci jasných pravidel toho, co se na jednotlivých místech rezervací smí a nesmí, se každé magistrátní rozhodnutí a každý nový zásah v památkové rezervaci může bezděčně stát precedentem, kterým se bude argumentovat při obhajobě dalších památkových kauz: „Když jsme povolili demolici tady, proč bychom ji nemohli povolit i vedle“. S nadsázkou lze říci, že v Praze živelně a bez reflexe veřejnosti vzniká struktura jakéhosi „zvykového památkového práva“, kdy se zásahy, které původně nikdo nepokládal za uskutečnitelné v památkové rezervaci, stávají normou. Těm největším precedentním památkovým průšvihům se budeme věnovat podrobněji jindy (z velkých jmenujme např. tzv. Palladium a mamutí prostavění vnitrobloku uprostřed centra, z menších třeba trend půdních vestaveb do historických krovů). Nám prozatím stačí vědět, že dům čp. 1601-II na rohu Václavského náměstí a Opletalovy je kandidátem na další z nich a teoreticky může znamenat prolomení demoličních stavidel, která přes společnou snahu Magistrátu a developerů zůstávají dosud relativně uzavřena.
Je památková rezervace rezervací parcel?
Precedent skrytý za fasádou na rohu Václaváku a Opletalovy zní jednoduše: není-li dům stojící v památkové rezervaci prohlášen za kulturní památku, lze jej bez vážného důvodu odstranit a nahradit novostavbou. To samo o sobě nezní tak strašlivě, dokud si neuvědomíme, že podobných domů jsou v pražské rezervaci stovky (jen na Václavském náměstí je z 68 domů nechráněných hned 40!). Většinou jsou to podobně nenápadně krásné domy z 19. a začátku 20. století, ale najdou se mezi nimi i hotové skvosty. Nicméně magistrátní rozhodnutí o demolici čp. 1601-II dělá ze všech těchto domů potenciální rezervní parcely pro budoucí developerské projekty. Nejde o přehánění – jistě jste si všimli, že v dolní části Václavského náměstí už se masivně bourá (k úhoně zde přijdou i zapsané kulturní památky) a další demolice na různých místech Prahy (Palackého, Truhlářská) se připravují.
Nechci zde v žádném případě tvrdit, že každý kousek starého zdiva na území PPR je nedotknutelný. Jádro problému leží někde jinde. Památková rezervace nevznikla jako součet oficiálně zapsaných kulturních památek, ale jako celistvé území, které sice obsahuje i řadu „méně významných“ staveb, ale má svou hodnotu právě jako celek. Některé části rezervace vytvářejí nejvlastnějšímu jádru předpolí, které má nejen mnohdy zajímavý, jednotný výtvarný ráz, ale také dodržuje určitou hmotovou a výškovou hladinu a uchovává tak nejcennějším památkám v rezervaci proporce, které současné novostavby většinou narušují.
Navíc také neplatí, že nechráněný dům v rezervaci je totéž, co bezcenný dům v rezervaci. Zacházení s tímto druhem staveb je pro památkáře určitě největší oříšek. Jejich status není jednoznačný a je dán velký prostor pro interpretaci jejich hodnoty. Ta ale může být značná a původní vládní nařízení s tím také počítá. V §3, odst1, a) totiž jasně říká, že „veškeré úpravy nemovitých kulturních památek i jejich souborů a objektů, které vykazují dílčí památkové nebo urbanistické hodnoty (objekty památkového zájmu), dotýkají se vnitřní i vnější architektury, musí být řešeny a prováděny se zřetelem k trvalému zabezpečení jejich hmotné podstaty, k jejich přiměřenému společenskému využití a dalšímu zhodnocování výtvarných a dokumentárních funkcí“.
Taky máte vtíravý pocit, že povolení demolice domu čp. 1601-II je s tímto nařízením v přímém rozporu?
Pražský skanzen
Je zřejmé, proč celá situace „památkového bezpráví“ v Praze vznikla a dosud trvá. Slabá regulace a soustředění rozhodovacích pravomocí do rukou magistrátu otevírá možnost k účelovým ad hoc rozhodnutím, která vyhovují zájmům developerů, magistrátních politiků a úředníků.
Je myslím patrné, že tady už celý problém přesahuje rámec památkové péče a týká se rozvoje Prahy a kvality života v ní. Ve většině památkových kauz dojde na vyslovení oblíbené teze o tom, že konzervativní památkáři brání přirozenému rozvoji Prahy a chtějí z ní mít památkový skanzen. Inu, já občas s památkáři také nesouhlasím. Ale když se podívám na to, co developeři z památkářských spárů vyrvali, rozhodně nemám pocit, že se dívám na ostrůvky živé mízy, které osvěžují a zpříjemňují život v Praze. Prague City Center, tzv. Palladium, Nákupní Galerie Myslbek, Longin Bussines Center, Hotel Savic v Jilské, Hotel Four Seasons, klub Kostel sv. Michaela, Charles Square Center, Hotel Rocco Forte v klášteře sv. Tomáše… To, čemu památková hodnota ustupuje nejsou nové Hotely Juliš nebo domy U myšáka. Je to v naprosté většině průměrná až podprůměrná architektura toho nejjednoduššího komerčního obsahu, jejímž hlavním cílem je dostat ze získané parcely co nejvíc metrů čtverečních. Přestože se v Praze v poslední době masivně staví, kvalitní současné architektury a originálních nápadů na využití památkově chráněných staveb je v Praze minimum. Roste tu spíš podivný, hotelo-casino-obchodně-administrativní skanzen.
Za sebe musím říct, že na město, které se chlubí svoji kulturní tradicí, to není nic moc.
V péči o památky nejde (jen) o památky
Právě pro to všechno mě demolice na Václavském náměstí a s ní spojená relativizace Pražské památkové rezervace tak štve. Nejde totiž primárně o to, že zanikne hezký starý dům, který se přeci jen každému líbit nemusí. Jde o to, jakým způsobem a proč má ten dům zmizet. Jde o způsob, jakým se Praha svých historických domů zbavuje.
Za prvé to dělá velmi snadno. Magistrát se nesnaží tlačit investory do náročnějších, ale pro památku co nejlepší řešení, ba ani si nestanovuje při prodeji domu žádná pravidla na zacházení s ním. Praha se tak zbavila řady cenných parcel a domů, aniž by investorovi stanovila základní podmínky, za kterých je může využít. A když investor předloží projekt, schválí se nakonec bez skutečného zřetele k tomu, jaký dopad na prostředí v Praze bude mít.
Za druhé, a to mě obzvláště děsí, to dělá bez pravidel, naprosto nekoncepčně a bez domýšlení souvislostí, které pojí péči o památkové dědictví s rozvojem města. Přísnou regulaci a koncepci ochrany nemají ani ty nejcennější části, jako je Malá Strana! Promyšlená urbanistická koncepce a předem daná pravidla rozvoje v centru Prahy by přitom byly plusem pro všechny včetně developerů, kteří by jim mohli dopředu přizpůsobit své plány. Nemuselo by pak docházet k neustálým a vyčerpávajícím bojům mezi Magistrátem, památkáři, developerem a odbornou veřejností.
A za třetí se Magistrát památek zbavuje naprosto neprůhledně a bez veřejné diskuse nebo architektonických soutěží, zato mnohdy s příznaky korupčního jednání, podezřele výhodných smluv a prosazování zájmů investora na úkor města. Možná se mýlím, ale nevšiml jsem si, že by se Pražanů někdo ptal, jestli je dobrý nápad vybourat půlku Václavského náměstí. Ostatně i o demolici čp. 1601-II jsme se dozvěděli dost pokoutně a navíc čtyři měsíce po tom, co už bylo rozhodnuto. Praha se dost dynamicky proměňuje, ale děje se tak s minimálním prostorem pro názor veřejnosti a bez ochoty diskutovat o možných vizích a plánech (jsou-li jaké). Každý Pražan tak musí být připraven na to, že jednoho rána vstane, pohlédne z okna a bude se dost divit, co mu před ním vyrostlo (nebo naopak už nestojí).
Dvakrát měř a jednou bourej
Praha je právem považována za jedno z nejcennějších historických měst vůbec a podle mého názoru obstojí v konkurenci i s takovými památkovými superstar jako Paříž, Řím nebo Benátky. Ochranu jejího památkového dědictví si přitom nevymysleli památkáři a památková rezervace tu není proto, aby odrazovala investory, dusila tvůrčí nápady architektů a bránila bohulibému rozvoji města. Je tu proto, že jsme uznali mimořádné hodnoty staré Prahy a shodli se, že je to bohatství, které chceme i ke svému prospěchu chránit – a že pokud do něj budeme zasahovat, tak promyšleně a prostřednictvím architektury nejvyšší kvality. Že město s tímto závazkem neumí pořádně zacházet, to je jiná věc.
Pokud má někdo jiný názor a nejradši by Prahu zgruntu přestavěl, budiž mu přán. Měl by s tím ale nejdřív vstoupit do veřejné diskuse a ne rovnou začít bourat. Budu mu rád oponovat, seč mi budou síly stačit.
Text je upravenou verzí článku pro časopis Za starou Prahu, Věstníku Klubu Za starou Prahu č. 2/2010, který vyjde po polovině prosince t.r
