Když ministr kultury na začátku roku posvětil demolici domu na Václavském náměstí, pochválil se za odvahu dělat nepopulární rozhodnutí: Vzepřel se totiž odborné i široké pražské veřejnosti, která s demolicí nesouhlasí. Podobnou odvahu projevil Jiří Besser i tuto středu (tj. 19.10, pozn. autor). Prohlásil totiž vzácné gotické síně na Národní třídě za kulturní památku… s výjimkou té části, kde chce mít vlastník budoucího administrativního centra podzemní garáže.
Nyní už tedy víme, jakou hodnotu má podle ministra státem chráněná architektonická památka: odpovídá zhruba pěti garážovým stáním. Důležitější však je, že Jiří Besser potvrdil dosavadní směřování svých rozhodnutí: v ochraně památek stát na straně těch, kdo mají moc a peníze. To je varovná zpráva nejen pro hlavní město, ale pro ochranu památek v celém Česku.
Pražská péče o památky a architektonický rozvoj je totiž výtečným příkladem toho, jak zmatečně u nás většina měst pečuje o svou novou i starou architekturu (čest výjimkám!). Důvod je jednoduchý: i v těch historicky nejcennějších lokalitách většinou chybí jasná pravidla, jak se starou i novou architekturou nakládat. Rozhodování o každém domě se tak mění v únavné drama s nejasným koncem, kdy se investoři a památkáři doslova hádají o každou starou cihlu. Rozhodnutí pak většinou nepadne na základě odborných argumentů nebo veřejné diskuse: větší sílu mají dobré kontakty na radnici a zákulisní čachry, které jsou cítit korupcí.
Do těchto problémů, které zdaleka nejsou typické jen pro Prahu, by právě ministr kultury měl vnést jasno. V památkových věcech má totiž poslední slovo: může korigovat pochybná magistrátní a krajská rozhodnutí, prohlášením za památku přiznat domu maximální ochranu nebo se aspoň zastat svých podřízených, odborných památkářů a archeologů. Může být zkrátka tím, kdo začne určovat hranice toho, co je na českém památkovém hřišti povoleno a co už je faul. Jenže Bessrova pražská rozhodnutí ukazují, že spíš než rozhodčím je ministr zmateným hráčem, který buď neví, na jakou bránu má střílet, nebo přímo hraje v dresu investora: V případě demolice na Václaváku se zuby nehty držel procesních formalit a odmítal se vyjádřit k věcné podstatě kauzy. Prohlášení žižkovského nádraží za památku dal přezkoumat, protože posudky podle něj byly málo nezávislé (nemyslel tím ale investorské, ale ty od památkářů a historiků umění). A když nechal podobně přezkoumat i sklepy Národní, vylezlo z toho řešení chytré horákyně: investor se nažere a dvě třetiny sklepů zůstanou celé.
Ministr se v Praze zatím pokaždé postavil na stranu vlivných developerských hráčů. Jistě lze souhlasit, že tato jeho rozhodnutí jsou nepopulární. Odvážného na nich ale není vůbec nic.
Komentář byl napsán pro Hospodářské noviny, kde vyšel v pondělí 24. října 2011