Reklama
 
Blog | Jakub Bachtík

O domech, které lžou

Aneb proč v Praze nejde ani o novou, ani o starou architekturu, nýbrž o něco docela jiného...

Tento text vznikal pro časopis A2, konkrétně jeho číslo 6/11, věnované tématu developerů v Praze. Zde nabízím čtenářům nezkrácenou verzi článku, na který v brzké době na navážu „obrázovou přílohou“ s nejkřiklavějšími příklady pražského fasádismu.

Poslední dobou se pražské památkové kauzy probojovávají i do celostátních médií. Scénář bývá dost podobný: Historický dům v rukou developera, souhlas Magistrátu s jeho demolicí, návrh novostavby pochybných kvalit. Hlavně kolem Václavského náměstí je teď dost živo: ke zmizení tu byl odsouzen téměř celý blok mezi ulicemi Jindřišskou, Panskou a Na Příkopě a pokus o demolici na rohu náměstí a Opletalovy ulice se zatím daří jen odkládat.

Podobné kauzy pochopitelně provází protesty odborníků, občanských sdružení i samotných Pražanů. Ze strany města, investorů i zainteresovaných architektů je to přitom pravidelně interpretováno jako principielní střet staromilců a progresivních vizionářů. Zatímco první odmítají cokoliv nového a lpěním na každé staré cihle dělají z Prahy skanzen, druzí prý vnášejí do Prahy dynamiku a pokrok a využívají potenciál, který Praha dosud zanedbávala.

Reklama

Realita je ale úplně jiná. V historickém centru Prahy nikdy nešlo o střet vizí. Střetává se v něm spíš snaha dát rozvoji Prahy nějaká pravidla s úsilím za každou cenu z pražských památek a parcel co nejvíc vyždímat. Lépe než cokoliv jiného o tom svědčí řada razantních developerských projektů, které se v centru Prahy prosadily a realizovaly, aniž by to vzbudilo větší pozornost. O většině případů, které často skončily i kompletní demolicí historického domu, se totiž nikdy nepsalo. A některé byste dokonce nepoznali ani při procházce Prahou.

Hotel, který byl příliš málo secesní

Ač je to absurdní, pro investory a developery v Praze je nejvýhodnější koupit zdravý a fungující dům, zbořit ho a na jeho místě vystavět něco, co bude mít více pater, méně zdí a tím pádem více místa k pronajmutí. Demolice se ale nedá vždy prosazovat zcela otevřeně: Stará Praha je pořád místem, kde bourání veřejnost znervózňuje a příliš razantní projekt může developerovi a jeho spojencům z radnic a Magistrátu nepříjemně zavařit. Pro tyto ožehavé případy byla v 90. letech ze západu převzata metoda podle vzoru „co oči nevidí, srdce nebolí“, mezi odborníky zvaná fasádismus. Recept je velmi prostý. Dům se sice zbourá, ale jeho fasáda se nechá stát. Za ní vznikne novostavba, která vyhovuje všem potřebám investora. Na nový dům se stará fasáda hezky zachytí, opraví se, nejlépe ještě přizdobí – a je hotovo. Developer má své užitné plochy a Pražané i turisté si mohou myslet, že mají hezky opravený historický dům v centru.

Příkladů tohoto postupu je v Praze dost na to, aby mohl být návštěvník z každého opraveného domu lehce nervózní. Jenom plášť zbyl například z klasicistního domu na Alšově nábřeží, zapsané kulturní památky a dnes součástí hotelu Four Seasons. Nic než fasáda nezbylo z novobarokního domu v dolní části Václavského náměstí, který koupila a zdemolovala firma Darex. Podobný osud potkal slavný rondokubistický dům U Myšáka. Přímo v procesu vzniku pak fasádismus můžete spatřit v ulici Panská – průčelní zeď je zatím to jediné, co z domu stojí a čeká na další osud.

Některé případy jsou až groteskní. Když půjdete od Obecního domu Hybernskou ulicí, jistě vás po pravé straně zaujme krásné secesní průčelí Hotelu Central. Tenhle výjimečný dům měl původně štěstí v neštěstí. Hotel od slavného architekta Friedricha Ohmanna s vlastním divadelním sálem byl několik desítek let víceméně neužívaný. Díky tomu se ale dochoval skoro nedotčeně v původním stavu, i s vnitřní výzdobou a detaily jako původní zábradlí, okna či dveře: byla to jedna z nejzachovalejších secesních staveb v Praze. Na začátku nového tisíciletí ji ale potkala smůla: dostala se do rukou soukromého investora. Dům z nepochopitelných důvodů nebyl zapsán na seznam kulturních památek, chránil jej ale status pražské památkové rezervace. Developer ani Magistrát se přesto s Ohmannovým skvostem moc nepárali. Divadlo sice zůstalo stát. Ale budova hotelu kromě obvodových zdí, části přízemí a schodiště byla roku 2003 zbořena a za osiřelou fasádou vznikla novostavba s mnohem větším počtem mnohem menších pokojů.

Investor ale tušil, že secese je u turistů oblíbená. A tak byly nové vnitřní prostory, nakašírovány nápodobou secesních prvků a fasáda byla oproti původnímu stavu trochu přizdobena a přizlacena, aby byl dojem „secesnosti“ co největší. Jinými slovy, investor vlastně se souhlasem orgánů památkové péče strhnul unikátní secesní hotel, aby na jeho místě postavil lacinou nápodobu secesního hotelu.

Praha je zkrátka plná domů, které lžou. Domů, které jsou plakátem pro turisty a navenek vzbuzují dojem starobylosti, zatímco v sobě ukrývají tuctovou komerční výplň. Město tak místy připomíná knihovnu pokryteckého snoba: na hřbetech knih jsou jména vybraných klasiků světové literatury od Sófokla po Jamese Joyce. Když ale nějakou otevřete, vypadne na vás ošuntělá hárlekýnka.

O nějaký spor nové a staré architektury, vizionářství a konzervativismu tu evidentně nejde. V uvedených případech trpí historické i současné stejně: staré domy berou za své, ale zajímavé novostavby nevznikají, nový dům se jen potupně skrývá za vypreparovanou kůži svého předchůdce. Hlavní tu je jiná věc: kolik metrů se povede na úkor památek využít. Pojem památka tak v Praze pomalu ztrácí jakýkoliv význam. A složitá a mnohovrstvá matérie historického města je postupně ponižována na více či méně komerčně využitelné parcely. O jednotlivých domech v Praze se neuvažuje z hlediska jejich architektonické a historické hodnoty nebo urbanistických souvislostí. Jsou to jen jednotlivé pozemky dočasně zabrané hmotou cihel, kterou je možné v příhodnou chvíli odstranit.

Volná ruka rozvoje Prahy

Pokrytectví fasádismu je výmluvným příkladem pražské památkové mizérie. Je ale také projevem problému, který je obecnější a zdaleka se nedotýká jen zájmu staromilců. Miliardami živený rozvoj Prahy totiž běží zcela bez pravidel a bez koncepce, která by Pražanům zajistila, že z něj opravdu budou mít prospěch oni sami i jejich město a nikoliv jen investoři a politici. Vedení Prahy sice často deklaruje zájem o modernizaci Prahy, nenabízí ale žádnou představu o tom, jakým způsobem a kde by se to měla odehrávat. Neví se, co je pro město urbanisticky charakteristické a důležité, neexistuje představa, která místa je možné obětovat a kde je nutné nový rozvoj přímo aktivně podpořit. Ani na těch nejcennějších místech historického jádra taková koncepce oficiálně neexistuje. Jediné, co centru Prahy výstavbu omezuje, je čtyřicet let staré, bezzubé vládní nařízení o pražské památkové rezervaci, které ale Magistrát ve svých rozhodnutích stejně většinou ignoruje.

Praha v uplynulých dvaceti letech dělala vše proto, aby se tento stav bezkoncepčnosti a budovatelského bezvládí pokud možno prohloubil. Zbavila se všech nezávislých úřadů a vyhlášek, které výstavbu v centru kontrolovaly. Veškerou moc rozhodovat o demolicích a nových projektech v centru dala památkovému odboru magistrátu, který většinou jde na ruku investorovi a bezohledně válcuje protihlas odborných památkářů i veřejnosti. Nikdy nepustila ke schválení léta zpracované podklady pro regulaci nejcennějších částí historického jádra. Zcela rezignovala na iniciování veřejných architektonických soutěží a na komunikaci s veřejností ohledně toho, co se bude v Praze dít.

Pokud Praha takhle nakládá s nejcennějšími částmi města, není divu, že aktuální developerské projekty na Žižkově, v Holešovicích nebo Pankráci vzbuzují v obyvatelích Prahy značnou nervozitu. V developerech, ale – jakkoliv o nich nemám iluze – ale problém není. Hlavní odpovědnost má vedení Prahy – Magistrát i jednotlivé radnice – a jeho neochota potenciál soukromých investorů regulovat a využít pro skutečný prospěch města.

Za starou i za novou

Situace v Praze ukazuje selhání jednoho vlivného „myšlenkového“ konceptu, názoru že město nepotřebuje žádné koncepce a regulace, protože inspirativní nápady a energii pro rozvoj přinese životadárný trh. Nic proti němu. Na příkladu Prahy je ale evidentní, že byznys potřebuje svou protiváhu právě v jasně formulovaných představách sebevědomého města, které dokáže do svých koncepcí započítat celou řadu zájmů a potřeb svých obyvatel – potřeb, které si developer ve svých investičních plánech může dovolit pominout. Je čím dál víc jasné, že bez této protiváhy se z města v moci developerů stává skomírající obr postupně rozežíraný rakovinou nahodile stavěných rezidencí a krabic na kanceláře, obchody a garáže. Městem dané mantinely přitom nemají znamenat konec investorským aktivitám a pronikání současné architektury do Prahy. Je tomu právě naopak. Jenom díky jasným pravidlům a zapojení veřejnosti do úvah o budoucnosti Prahy se může povést, že se za Prahu budoucnosti nebudeme muset stydět.

Snad o tom dostatečně svědčí už to, že po jasných pravidlech rozvoje Prahy souhlasně volají dvě sdružení, která by leckdo neprávem čekal na opačných stranách barikády: „staromilský“ Klub Za Starou Prahu i „progresivní“ iniciativa Za novou Prahu.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama