Tu věc slyšel asi každý, kdo si někdy dovolil protestovat proti bourání historického domu nebo nesmyslné výstavbě uprostřed města. A slyšet je i v aktuální kauze na Václavském náměstí: „Aby bylo město živé, musí se vyvíjet. Pokud by se celé jen zakonzervovalo, stal by se z něj definitivně už jen skanzen“ (autentický citát zástupce TOP 09). Jinými slovy ochrana starých domů rovná se umrtvování města, demolice a stavba čehokoliv nového rovná se vývoj a nový život.
Podobné úvahy jsou asi věčné. Museli se jim bránit už odpůrci pražské asanace na začátku století: „Nikomu neběží o to – a kladu tím větší váhu na slova ta, čím raději se tvrdívá opak – z Prahy učiniti mrtvé muzeum, nýbrž o to běží, uhájit živému městu našemu, jakožto celku odvěký individuální jeho ráz, jenž podmíněn jest polohou a rozlohou jeho, a historickými vzpomínkami všude se hlásícími, právě tak jako jeho architekturou,“ psal proti prosazovatelům bourání Starého Města už Otakar Hostinský na sklonku 19. století.*) Argumenty developerů a politiků se holt moc nemění.
A to je co říct. Když se totiž nad tvrzení
mi o skanzenech a rozvoji města zamyslíte, zjistíte, že v podstatě nemá žádný obsah, je to jen obecné tvrzení, jalová fráze, kterou politici používají takřka jako reflex, jsou-li zahnáni do kouta všetečnými dotazy a protesty veřejnosti proti podivným developerským záměrům. Je to snad tak, že památky jsou upíři, kteří městu vysávají život? Je jediným projevem vývoje bourání a nová výstavba? A jak se dělá konzervace města – je na to nějaká chemikálie, nebo je to přírodní proces? Taky by mě zajímalo, kde se podle autorů podobných výroků v Praze nachází základ nějakého toho odporného skanzenu: Je to na Josefově, kde se ještě v mnoha domech normálně bydlí? V Celetné, kde sídlí Univerzita? Nebo mezi Václavákem a Karlákem, kde ještě můžete zajít na večeři, aniž byste za ni utratili výplatu?
Avšak nejenže je to fráze pitomá, ona je i nebezpečná, protože zastírá pravou podstatu věcí. Jsem totiž přesvědčen, že ani ti nejradikálnější památkáři si nepřejí Prahu „zakonzervovat“ a „udělat z ní skanzen“, ani nehodlají bránit rozvoji města. Většinou jim jde o pravý opak. Když se totiž člověk na věc podívá pořádně, zjistí, že věci se mají jinak, než jak skanzenový bonmot naznačuje:
- V Praze se staví jako o život, ale město se nevyvíjí vůbec nikam. Podívejte se na to, co přináší rozvoj města v posledních letech: centrum je plné obchodních domů, kanceláří, podzemních garáží a hotelů. Normální život je odsouván na periferii. Skanzen tu vzniká už dávno – ale právě tím hotelovo-komerčním neregulovaným „vývojem“.
- Staré mizí, ale pořádná nová architektura vzniká jen výjimečně. Nová architektura k městům samozřejmě patří a je v nich žádoucí. Jenže na to, jak se v Praze masivně staví, je té kvalitní architektury nějak málo. Většinu tvoří průměrné a podprůměrné komerční komplexy (Myslbek, Palladium, Charles Square Center) nebo fasádismus, který se ani s novou architekturou neobtěžuje a schovává se za vykostěné průčelí starých domů.
- Nikdo ještě pořádně nestanovil, kam a jak se má Praha vlastně vyvíjet. Mluvit o rozvoji je pěkná věc. Ale ví vedení města, kam má město směřovat? Má jasno v tom, jaké jsou hodnoty, které chceme chránit, a kde si město naopak žádá novou architekturu? Má představu o tom, jaké zásahy prospějí jeho obyvatelům? A stanovilo nějaká pravidla, která ten rozvoj určí? Nestanovilo, nemá, neví. Rozvoj v Praze je synonymum pro to, co napadne developera. A když tomu nápadu má ustoupit něco starého, nedá se nic dělat – rozvoj je rozvoj, hlavně aby se to tu nějak hýbalo.
- Ochrana památek není intelektuálský kapric, ale společenská hodnota ukotvená i v zákonech. Odpůrci „skanzenu“ se tváří, jakoby tu památky byly trpěny z rozhodnutí jakési nepřejícné vyšší vůle. Jenže památky společnost chrání, proto že v nich spatřuje důležitou a nadčasovou hodnotu. Dokonce tak důležitou, že kvůli tomu zřizuje speciální zákony a instituce. Šermování nálepkami „skanzenu“ a „rozvoje“ společenský zájem na těchto hodnotách naprosto popírá.
- Tvářit se, že ochrana starého je v rozporu se vznikáním nového, je demagogie. Skanzenová fráze naz načuje, že je vždy jen jedna varianta – buď nové, nebo staré. To je ale hloupost, proč musí před stavbou nového zmizet nějaká památka? Většina památek se přeci dá citlivě uzpůsobit pro jakýkoliv účel a staré domy mohou v klidu sloužit i novým náplním. Zároveň je v Praze dost míst, kde se dá stavět, aniž by staré zanikalo. V Praze ale staré neustupuje kvůli espritu vývoje a nové architektury. Staré mizí proto, aby na jeho místě mohlo vzniknout něco s více patry a větší rozlohou pronajímatelné plochy.
Do budoucna bych tedy zainteresované snažně prosil, aby si předtím, než vypustí z úst něco o skanzenu, dobře promysleli, o čem vlastně mluví. Možná to myslí dobře, ale dopady jejich slov mohou být až děsivé.
Hrůzu mi nahání například představa, že si někdo při pohledu na panoráma Malé Strany a Hradčan řekne, že se nám to tady nějak nevyvíjí a že se nám z těch míst začíná stávat takový skanzen…
*) Citát přebírám z knihy Jiřího Hrůzy Město Praha (Odeon, Praha 1989, s. 226)
