Spor o demolici na rohu Václavského náměstí a Opletalovy ulice musí působit na normálního čtenáře poněkud akademicky. Novinové zprávy o celé kauze totiž naznačují, že na Václaváku zuří bitva mezi dvěma fundamentálními názorovými tábory: „Demolice na Václavském náměstí je barbarství,“ volají historici. „Nechceme z Prahy skanzen, pusťte sem kvalitní architekturu,“ odpovídá magistrát v dojemné shodě s investorem. Profesoři se přou se stavebníky, památkáři s architekty, staromilci s vizionáři. Když se ale neshodnou ani experti s odborníky, jak se v tom zápolení má vyznat člověk nepoznamenaný studiem architektury nebo historie umění?
Podle mého názoru je složitost celé kauzy jenom zdánlivá. Je v podstatě dána tím, že média koncentrují pozornost zejména na diskusi o hodnotě ohroženého domu. Její posouzení přitom bude vždycky do nějaké míry podléhat subjektivnímu vkusu a bude možné jej zpochybnit. Umělecká hodnota domu čp. 1601 ale tvoří jen jednu z vrstev celé kauzy: sama o sobě by ostatně asi jen těžko přesvědčila čtrnáct tisíc neodborníků k podpisu petice proti demolici a další tisícovku lidí k účasti na protestním shromáždění na místě kauzy…
Demoliční mystifikace
Ideální příležitost udělat si přehled o tom, jak jsou v celé kauze rozdané karty, byl v pátek 23. září 2011. K případu totiž proběhlo veřejné slyšení senátího Výboru pro vzdělání, kulturu, lidská práva a petice. Slyšení se zúčastnili zastánci i odpůrci demolice, takže tu doslova vyčerpávajícím způsobem zazněly názory obou stran. Bylo přitom až zarážejícím způsobem zjevné, jak slabá byla argumentace magistrátu a investora, kteří demolici prosazují. Obhajoba bourání se v podstatě omezila na obecně platná a proto nicneříkající tvrzení (i v historickém městě se musí někdy bourat), útoků na odpůrce demolice (publikum v sále rozesmál výrok architekta Malínského, že „Kampaně Klubu Za starou Prahu naplňují skutkovou podstatu trestného činu pomluvy“), případně na mystifikace (názor investora, že protest bránit demolici je protiústavní), demagogii nebo úplné lži. Ostatně, vše podstatné je ve výstižné zkratce shrnuto zde).
Čtenář dobře ví, jaké stanovisko k této kauze zastávám, takže chápu, že takhle stručné zhodnocení argumentů mých názorových protivníků lze od mě těžko brát za bernou minci. Proto bych se na některé z nich rád podíval podrobněji.
Úplně přitom pominu úvahy o tom, že i v rámci historického centra se občas musí bourat, že nelze bránit vstupu současné architektury do historických center, že i v minulosti se bouralo a vznikly pak stavby, které nyní chráníme, že odpůrci demolice chtějí mít z města skanzen atd. atd. Byť podobné úvahy tvořily stěžejní část obhajoby demolice, nelze je brát příliš vážně. Za prvé příliš nesouvisejí s projednávanou kauzou – neodpovídají totiž na otázku, proč má být zrovna tento konkrétní dům zničen a v čem je jeho demolice pro rozvoj Prahy tak zásadní. Za druhé tyto úvahy vytvářejí imaginární problém a neexistující konflikt. Snaží se naznačit, že lidé, kteří proti demolici protestují, jsou zapšklí staromilci a odpůrci současné architektury. Protest proti bourání domu čp. 1601 na Václavském náměstí ale není protestem proti současné architektuře. Je to protest… proti zbourání domu čp. 1601 na Václavském náměstí. Pro magistrát a investora je asi obtížné tuto jednoduchou skutečnost pochopit, ale je to prostě tak. Jak jinak si ostatně vysvětlit, že s demolicí nesouhlasí i lidé jako (současný moderní) architekt Ladislav Lábus nebo přední znalec současné architektury Rostislav Švácha?
Široká diskuse na jednu stránku
Zastánci bourání ale měli i vážnější argumenty, kterými se vyplatí zabývat podrobněji. Jedním z nich je tvrzení šéfa magistrátních památkářů Mgr. Jana Kněžínka, že rozhodnutí bourat vzniklo na základě „široké diskuse odborníků“. V tom případě by samozřejmě celé magistrátní stanovisko mělo svou váhu. Jenže… proč se tedy po obsáhlé diskusi, která dospěla k jasnému výsledku, většina odborníků staví demolici na odpor? Odpověď je jednoduchá: magistrát si prostě pod pojmem „široká diskuse“ představuje poněkud specifický útvar. Víceméně do něj totiž patří jen investor, stručný posudek Zdeňka Lukeše a poradní sbor expertů památkové péče. Jako nezvaný host je tu pak zpočátku trpěn i Národní památkový ústav (NPÚ).
Připomeňme, že právě NPÚ – tedy památkoví odborníci placení za svou práci z našich daní – demolici jednoznačně označil za vyloučenou. Za tento názor se také postavila jeho vědecká rada. Magistrát ale nebyl s odbornou hodnotou památkářského posudku spokojen a začal se shánět po dalších názorech. Jedním z nich přispěl ve stránku (!) dlouhém vyjádření Zdeněk Lukeš. Pro celou diskusi o demolici domu čp. 1601 má však jeho text jeden zásadní nedostatek: ohroženým domem se v podstatě nezabývá. Pan Lukeš komentuje hlavně kvalitu navrhovaného projektu, který vřele doporučuje ke schválení. Domu určenému k bourání ale věnuje jen jeden jediný odstavec. Stačí v něm zmínit autory Kozáka a Zascheho a stručně shrnout stavební vývoj. Uměleckou hodnotu stavby pak odbývá jedinou větou, ve které tvrdí, že dům je možné nahradit novostavbou, protože sejmutím fasády z 19. století přišel o podstatnou část architektonické hodnoty. Pomineme-li fakt, že posuzovat kvalitu architektury podle zdobnosti fasády je v dnešní odborné sféře přístup poměrně kuriózní, nelze toto stručné vyjádření ani při nejlepší vůli brát za fundované a vyčerpávající zhodnocení památky.
Druhou odbornou oporou magistrátního rozhodnutí mělo být rozhodnutí poradního sboru expertů památkové péče. Jenže tady je stejný problém, jako u Lukešova vyjádření: sbor řešil jen úroveň navrhované novostavby. O přípustnosti demolice není v zápisu z května 2010, kde se celá věc projednává, ani slovo, stávající dům se podle zápisu vůbec nehodnotil. (Byť že hodnotit plánovanou novostavbu, když na jejím místě stále ještě stojí památka, je poněkud zvláštní).
U koho tedy magistrát vzal ony odborné argumenty takového kalibru, že přebily jednoznačné vyjádření památkářů a donutily Kněžínkův úřad k povolení demolice? Statický posudek v podstatě přiznává, že dům je v pořádku. Uměleckohistorický průzkum objedaný investorem zase odmítá dům hodnotit… Zbývá tedy už jen názor samotného investora. Leckoho samozřejmě napadne, že jeho stanovisko nebude tak úplně nezaujaté. Magistrát ale z nějakého důvodu považuje názor investora na jeho vlastní záměr za nezávislé odborné stanovisko, které je dokonce tak zásadní, že je třeba mu dát maximální prostor v konečném rozhodnutí. Do závěrečného stanoviska Kněžínkova úřadu je totiž doslovně převzato 7 (!) stran z vyjádření investora. Názor NPÚ je přitom v tom samém dokumentu odbyt jednou jedinou větou o tom, že se magistrát s jeho názorem neztotožnil…
Jak je tedy – alespoň z dostupných materiálů – patrné, proklamovaná vyčerpávající magistrátní diskuse o domu na Václavském náměstí se vlastně domem na Václavském náměstí takřka nezabývala. Věnovala se téměř výhradně novému projektu. Není proto divu, že žádné zásadní argumenty pro demolici v ní nepadly. Navíc je evidentní, že „šířka“ celé diskuse se omezila na velmi úzký okruh magistrátem vybraných „expertů“. Tento fakt vystupuje zvláště v momentu, kdy proti magistrátní „diskusi“ postavíme seznam skutečně nezávislých odborníků, kteří s demolicí nesouhlasí. Vedle zmíněného NPÚ a jeho vědecké rady bourání odmítl Ústav pro dějiny umění FF UK, česká Uměleckohistorická společnost, Ústav dějin umění Akademie věd, profesoři z ČVUT Ladislav Lábus a Pavel Kalina, Klub Za starou Prahu a další.
Možná se teď spolu s Janem Kněžínkem ptáte, kde byli tito odborníci, když se o demolici rozhodovalo. Proč se neozvali už v době, kdy se celá věc projednával? Odpověď opět není složitá – v době, kdy se na magistrátu mělo údajně intenzivně diskutovat, je nikdo neoslovil, a tak o celé věci neměli ani tušení – stejně tak o ničem netušila pražská veřejnost. Magistrátní odbor památkové péče totiž svá stanoviska nezveřejňuje, ani se nesnaží veřejnost upozornit na to, že hodlá rozhodovat o tak zásadní věci, jako je demolice uvnitř památkové rezervace. Celý proces získávání informací o probíhajících kauzách tak připomíná Hlavu XXII: Abyste se k magistrátnímu stanovisku dostali, musíte vědět, že nějaké bylo vydáno. Což se ale nedozvíte, dokud se k němu nedostanete…
Stanoviska magistrátního odboru památkové péče by měla být ihned zveřejňována na internetu. Odborníci a široká veřejnost by měli být předem informováni alespoň o těch nejzásadnějších posuzovaných zásazích do památkové rezervace, aby o nich bylo možné skutečně nezávisle diskutovat. Byl by to sice jen malý krok pro Magistrát, ale velký skok pro pražskou památkovou péči. Nemyslím, že v 21. století je to zas tak nehorázný požadavek…
Spasitel Václavského náměstí
S originálním přístupem k celému případu přišel také zástupce investora, firmy Realty IV., a.s., James Lewis Woolf. Kromě výše zmíněných úvah o tom, že kdo brání uskutečnění jeho projektu, chce z Prahy vytvořit mrtvé museum, spočívala celá jeho argumentace ve snaze stylizovat se do spasitele Václavského náměstí, který hluboce ctí pražské architektonické dědictví a chce jej jen a jen obohatit. Václavák prý trpí spoustou problémů s nekalými živly a v noci je o strach se tam pohybovat. Nový dům ale Václavské náměstí nejen výtvarně dotvoří, ale pomůže přilákat solidní nájemníky a vyčistit náměstí od těchto nepříjemných existencí. Projekt tedy přinese na Václavské náměstí život, který toto krásné místo tolik potřebuje.
Tato svérázná úvaha se v podstatě snaží naznačit, že historické domy můžou za městskou kriminalitu a že novostavby pasáky a zloděje nějakým způsobem odpuzují (asi proto, že v noci svítí). Kromě toho, že je to až vesele absurdní tvrzení, je zajímavé podívat se i na to, kdo jej vyslovuje. James Lewis Woolf byl totiž kdysi jednatelem dnes už zaniklé firmy Verdi Development. Této firmě, jejíž vedení do velké míry odpovídá současná Realty IV, patřila i tiskárna v Opletalově ulici zapsaná na seznam kulturních památek. Firmě se ale památka asi příliš nehodila do plánů. Když totiž neuspěla ve snaze sejmout z tiskárny památkovou ochranu, zařídila se při prosazování své vize po svém. Postupnou „rekonstrukcí“ a „stavebními úpravami“, které přinesly „nečekané komplikace“ ji dovedla do stavu naprosté ruiny:
Památkáři si prosadili alespoň zachránění fasády. Pan Woolf však už dnes s naprostou samozřejmostí mluví o tom, že se s ní v rámci dalšího vývoje projektu nepočítá.
Možná jsou záměry firmy Realty IV. zastupované panem Woolfem s Václavským náměstím opravdu jen a jen šlechetné. Ale vzhledem k tomu, jak se tito lidé k pražské historické architektuře už jednou zachovali, jim to nevěřím ani za mák.
Kdo se bojí památkových pravidel?
Úplně nejzajímavější argument je ale paradoxně ten, který v rámci senátního slyšení, ani dalších vyjádření zastánců demolice nezazněl. V tomto případě je to přitom opravdu zvláštní mlčení. Jde totiž o věc, kterou zmiňuje petice proti demolici i „dopis třinácti profesorů“ a pravidelně na ní upozorňují odpůrci bourání při veřejných vystoupeních. Mgr. Kněžínek, který se jinak ve své reakci na petici zabýval obšírně každým jejím bodem, ale právě tento důležitý bod z nějakého důvodu přeskočil. Nereagoval na něj ani předseda magistrátního sboru expertů Petr Malínský a v potaz ho nevzal ani ministr Besser a jeho rozkladová komise. Jde přitom o dost klíčovou otázku:
Jak je možné povolit demolici historického domu v památkové rezervaci, když to její pravidla explicitně vylučují?
Omluva všem, kteří o tom ode mě četli už několikrát: Památková rezervace v Praze je zřízena speciálním vládním nařízením z roku 1971. Text tohoto nařízení se vejde na necelou stránku, ale některé věci tam jsou formulovány zcela jasně. V prvé řadě je dobré zmínit, že pojem demolice toto nařízení vůbec nezná. Jeho třetí paragraf pak jasně mluví o tom, že „veškeré úpravy“ památek i objektů, které vykazují „dílčí památkové nebo urbanistické hodnoty“ musí být prováděny „se zřetelem k zachování jejich hmotné podstaty“. Přeloženo do češtiny – pokud má dům v rezervaci alespoň nějakou památkovou hodnotu, musí s ním být nakládáno tak, aby byl pokud možno cele zachován (všimněte si, že nařízení nemluví o „rozvržení hmot“, „výškové hladině“ a podobných obecných termínech, mluví o hmotné podstatě, tedy o matérii stavby jako takové).
Leckdo může namítnout, že vládní nařízení je zastaralé a v tomto bodě možná příliš striktní. V každém případě je ale stále platné. A navíc je to jediný regulativ, který památková rezervace má. Je proto naprosto nepřípustné, že jej magistrát (nejen v tomto případě) tak samozřejmě porušuje.
Ale nejen to. Památkový odbor magistrátu si je patrně dobře vědom toho, že jeho demoliční rozhodnutí jsou v rozporu se zákonem, protože se ve svých stanoviscích tváří, jako by toto nařízení, respektive jeho §3 odst. 1 písmeno a), vůbec neexistovalo! Například v rozhodnutí, kterým se povoluje demolice na Václavském náměstí, se vládní nařízení zmiňuje. Dokonce se tu podrobně procházejí jeho jednotlivé body (písmena b-d), které stanovují pravidla pro novou výstavbu v Praze. Ale výše citovaná první a nejdůležitější část nařízení, která demolice v památkové rezervaci přímo vylučuje, tu není zmíněna ani jediným slůvkem. Je jednoduše vynechána, v očích magistrátu neexistuje. Pro rozhodnutí v této kauze se totiž magistrátu zrovna tato část zákona nehodila.
Přiznám se, že v právních věcech se moc nevyznám (právní souvislosti celé kauzy však už výstižně popsal kolega Tomáš Erbák). Ale takovéto účelové ohýbání zákona a využívání jen těch jeho částí, které zrovna přijdou investorovi vhod, je podle mě jednoznačný právní faul, který by sám o sobě měl stačit k personálnímu průvanu ve vedení památkového odboru magistrátu.
Václavák, Blanka, Opencard…
Když to shrneme a podtrhneme: To skutečně podstatné a alarmující na celé demolici, a to co, z tohoto případu dělá precedens pražské péče o památky, je ještě něco jiného, než samotný fakt, že bylo rozhodnuto o demolici cenného historického domu. Jádro celé kauzy spočívá v tom, jak se k tomuto rozhodnutí došlo, jakým způsobem se s památkou v srdci historické Prahy i s pražskou veřejností nakládalo. Celá kauza výmluvně ukazuje, jak nešetrně a macešsky se v Praze zachází s historickým architektonickým dědictvím, jak silně je pražský magistrát cítit šlendriánem, korupcí a arogancí a jak jsou v Praze bezostyšně porušována pravidla památkové ochrany ve prospěch silných investorů a na úkor veřejnosti.
Kauza „demolice na Václaváku“ tedy není památkářským odborným problémem. Lze ji bez nadsázky označit za příklad systémového selhání městské správy a politiky a zařadit vedle stavby tunelu Banka, projektu Opencard a dalších všeobecně známých pražských průšvihů. Jediným podstatným rozdílem je zde je fakt, že na Václavském náměstí nejsou vysávány veřejné stamiliony a miliardy (alespoň ne přímo), ale společné architektonické dědictví a budoucí rozvojový potenciál Václavského náměstí.
Jsem přesvědčen, že výsledek celé kauzy na Václavském náměstí se v tomto smyslu může ukázat jako skutečné memento.