Reklama
 
Blog | Jakub Bachtík

Co udělat, aby se v Praze dobře stavělo

Pokračování polemiky s primátorem Bohuslavem Svobodou.

Může pouhý studentík z Filozofické fakulty rozčílit primátora tak, že dotyčný sedne a napíše dlouhý polemický článek? Zdá se, že může: stačí, když se pustí do kritiky poměrů v pražské památkové péči. Téma památek a nového stavění v Praze je, zdá se, citlivé pole, ve kterém se dá leckomu šlápnout na kuří oko. Čím jsem na něj šlápnul já?

Ve svém příspěvku reagujícím na blog pana primátora jsem si o pražské památkové péči dovolil tvrdit následující:
1) Památková péče v Praze je zcela nekoncepční a bez jakýchkoliv pravidel. Řídí se v podstatě pouze jedním vládním nařízením o památkové rezervaci z roku 1971, které se i s preambulí vejde na půlku A4 a které je beztak v praxi ignorováno. Orgánem s absolutní pravomocí o památkách rozhodovat, je proto magistrátní odbor památkové péče, který není vázán žádnými regulativy nebo koncepcemi. Jeho rozhodnutí jsou přitom svévolná, nahodilá, podezřelá a často v rozporu s názorem odborné veřejnosti.
2) O nových stavbách a demolicích se nevede debata. Respektive vede, ale až když je o nich na magistrátu rozhodnuto. Praha se prostě o tom, co se zde hodlá stavět nebo demolovat, s veřejností moc nebaví – rozhodně ne tak, aby na výsledek měli Pražané vliv.

Co na to primátor Svoboda?

Reklama

Ad 1 – Nekoncepčnost. Podle primátora není pravda, že v památkové rezervaci neexistují pravidla, protože tu jsou „památkové metodiky, profesní standardy, ale také dobré návyky projektantů při opravě památek a pravidla pro to, co vše musí projekty obsahovat.“ Regulativem je podle pana primátora také „ekonomická realita“.

Ano, toto všechno v Praze existuje. Má to ale jednu chybu. Na rozhodování o osudu jednotlivých památek a novostaveb v památkové rezervaci nemají metodiky, ani dobré návyky projektantů velký vliv (ekonomická realita ano, ale většinou ne úplně pozitivní). Projekty jako Palladium, které jsou proti všem myslitelným principům citlivého zacházení s historickým městem, vznikly i přes všechny metodiky a standardy. Skutečně závazná pravidla, která by na základě jasné koncepce ochrany a rozvoje města určovala, co a jak se bude chránit a kde se naopak může stavět, Praha prostě nemá. A bylo by dobré, kdyby si to alespoň přiznala. Vždyť se běžně stává, že památkový ústav a jeho poradní orgány – tedy instituce k tomuto účelu státem zřízené a z veřejných peněz placené – nějaký projekt odmítnou jako vyloučený, a magistrát jej pak bez zdůvodnění schválí. Stává se, že se povolují demolice historických domů v pražské rezervaci, přestože to vládní nařízení (66/1971 Sb, §3 odst. 1 písmeno a) zapovídá. Stejně tak není neobvyklé, že se někde zakáže výměna oken a vedle se povolí věžák. Podle jakých metodik vznikají taková rozhodnutí?

Praze ale navíc chybí další podmínka pro zdravý rozvoj každého slušně vychovaného města: jasná koncepce. Debata kolem každého projektu v Praze se hned stáčí na otázku, jestli se v Praze může stavět a bourat, nebo nemůže. Jenže to už je trochu pozdě: tahle otázka má přeci být prodebatovaná, vyřešená a vtělena do jasné koncepce předtím, než se něco začne povolovat. Která místa v Praze demolice a novou architekturu potřebují? A kde by se naopak bourat vůbec nemělo? Budeme chránit pražskou architekturu 19. století, nebo jen tu starší? A proč? Otázka koncepce přitom nesouvisí jen s památkovou péčí, ale s rozvojem města jako takového: Jak chceme zlepšit poměry na Václavském náměstí (a které jeho části chceme zachovat)? Jak bude vypadat doprava v centru Prahy (a kolik podzemních garáží je tedy možné povolovat)? Jaké jsou rezervy pro městskou zeleň v historickém jádru (a která místa by se proto neměla zastavovat)? Praha by to měla vědět a teprve podle toho se rozhodovat, které zásahy jsou pro ni přijatelné a které nikoliv.

Vize města přitom může vypadat různě, musí se k ní ale dojít ve společné veřejné debatě, jejíž závěry se budou dodržovat. Například Londýn nedávno zrušil výškové regulace a dnes je z něj a jeho City naprosto jiné město, město mrakodrapů. Krok možná kontroverzní. Nevznikl ale salámovou metodou pod tlakem jednotlivých developerských záměrů, jako se to děje v Praze. Byl nejprve veřejně prodebatován a pak schválen jako koncepční posun v rozvoji města.

Ad 2 – Netransparentnost. Podle primátora „neexistuje žádná zákonná povinnost, aby se občanská sdružení dozvídala dopředu o všech projektech“.

Ano, to je opravdu pozoruhodný argument. Pražskému magistrátu dlouhodobě proslulému svou netransparentností a nedůvěryhodností podobný přístup zajisté zvýší kredit. Ale vážně: my se tu přeci nebavíme o výměnách oken a opravách chodníků, ale o projektech typu „demolice na Václavském náměstí“. Tady už by přeci nebylo od věci meze „zákonné povinnosti“ překročit a vyjít pražské veřejnosti vstříc, aby měla šanci se vyjádřit k tomu, co ve svém městě chce nebo ne. Zákon to sice nevyžaduje, ale ani nezakazuje. Nebo ano?

K větší otevřenosti by ostatně stačily i jednodušší kroky. Proč například nejsou na internetu včas a snadno veřejně dostupné texty magistrátních rozhodnutí? Nebo přinejmenším informace o tom, že nějaká byla vydána, aby člověk alespoň věděl, že si o ně má zažádat? To se za ně magistrát stydí? Nebo je nejde zveřejnit, protože to taky nepřikazuje žádný zákon? Pan primátor se ušklíbá nad tím, že aktivisté stejně mají své cestičky, jak se k informacím dostat neoficiálně. Ve chvíli, kdy to jinak nejde, je to ale další argument pro to, že ten systém je postavený na hlavu.

Co s tím?

Pan primátor mi posledně vyčetl, že se ode mě nedozvěděl nic nového. Je pravda, že vlastně nic nového netvrdím.O tom, co by mohlo poměry v Praze zlepšit, se totiž ví docela dlouho. Nabízím tři konkrétní kroky:

1) Otevřeně zformulovat, podle čeho se v památkové rezervaci rozhoduje: jakou váhu má názor památkářů? Platí vůbec vládní nařízení o památkové rezervaci? A jak konkrétně město vykládá jeho ustanovení? Podle jakých metodik magistrát při rozhodování postupuje a podle čeho se rozhoduje? Jakým způsobem musí svá zdůvodnění vysvětlovat?
2) Na základě pečlivého průzkumu pražských architektonických a urbanistických hodnot vypracovat koncepci urbanistického rozvoje města a podrobné stavební regulace. Ty mohou být klidně tvrdé: výška římsy na Václavském náměstí, přísný zákaz demolic na Malé Straně atd. Jiná významná města v Evropě podobné regulace také mají a žije a staví se v nich dobře. Dnešní Praha má navíc výhodu, že potřebné a dost kvalitní podklady už v 90. letech vznikly. A kdyby nic jiného – vypracovat regulace jsme se už před dvaceti lety UNESCu zavázali a bylo by na čase začít slib plnit.
3) Zveřejňovat závazná magistrátní stanoviska. U významných projektů zahájit veřejnou debatu ještě předtím, než projdou schvalovacím procesem. To je opravdu to nejjednoduší, co může magistrát udělat. I když na to nemá žádný zákon.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama